O kostele

Chrám sv. Mikuláše, nejslavnější barokní chrám Prahy, stojí spolu s bývalým jezuitským profesním domem uprostřed Malostranského náměstí. Na jeho místě stál až do roku 1743 gotický farní kostel, vysvěcený pražským biskupem Tobiášem roku 1283, a v sousedství románská rotunda sv. Václava, postavená jako připomínka zázraku, k němuž došlo při posmrtném převozu Václavova těla ze Staré Boleslavi na Pražský hrad, jak se o tom zmiňují středověké legendy. Profesní dům, vystavěný v letech 1672 až 1687 podle plánů Francesca Carattiho, Giovanniho Domenica Orsiho a Francesca Luraga, vytvořil ideální optickou podnož pro vznik budoucího chrámového dvojvěží. Daní bylo zbořených dvanáct domů včetně památné rotundy sv. Václava a staré školy, zrušeny byly rovněž přilehlé hřbitovy. Dnes je v někdejší jezuitské koleji sídlo Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Dnešní chrám sv. Mikuláše patří k nejcennějším stavbám baroka na sever od Alp. Na díle, které se realizovalo přibližně sto let, se podílely tři spřízněné generace velkých barokních architektů – otec, syn a zeť: Kryštof Dientzenhofer, Kilián Ignác Dientzenhofer a Anselmo Lurago. Ačkoliv stavba procházela vývojovými proměnami, ve výsledku se podařilo postavit dílo unikátní umělecké ceny. Jak měl chrám původně vypadat, když se jezuité v roce 1673 rozhodli pro jeho stavbu dle počátečních plánů Giovanniho Domenica Orsiho a položili základní kámen, si lze částečně představit dle první kaple vlevo zasvěcené sv. Barboře, která byla postavena jako první, aby se v ní mohly slavit bohoslužby. Jde o relativně uzavřený prostor oválného půdorysu s doznívajícími renesančními prvky. Rozhodující stavební fáze však nastala až po roce 1702, kdy se změnila celková koncepce. Nové plány směřovaly k složité geometrické soustavě vzájemně se prostupujících válců s centrální kopulí nad křížením lodí. Mohutný sálový prostor s bočními kaplemi a složitou zvlněnou klenbou, která je založena na systému protínajících se elipsoidů, vybudoval zřejmě Kryštof Dientzenhofer v letech 1704–1711. Pilíře mezi široce otevřenými arkádami lodi nesoucími obvodové galerie měly ještě více vystupňovat dynamický účinek stavby. V letech 1737–1752, tentokrát již podle plánů jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhofera, se stavělo kněžiště s kopulí, nad kterou byla zřízena charakteristická měděná střecha. Poté byl chrám vysvěcen, ale na jeho výzdobě se pracovalo ještě dalších dvacet let. Po zrušení jezuitského řádu papežem Klimentem XIV. se v roce 1775 stává hlavním farním kostelem Malé Strany.

Kopule má v průměru obdivuhodných 20 m, vnitřní výška do vrcholu lucerny je téměř 57 m, což představuje nejvyšší pražský interiér. Zajímavostí i osobitostí podtrhující výtvarný účinek stavby je bezprostřední spojení přilehlé štíhlé věže – zvonice – a masivní kopule. Obě jsou stejně vysoké – 79 m. Stavbu zvonice, patřící na rozdíl od chrámu městu, dokončil v rokokově zdrobnělých formách po Dientzenohoferově smrti Anselmo Lurago v letech 1751–1756. Pod celým půdorysem chrámu byla vybudována rozlehlá krypta s valenými klenbami důmyslně využívající svažitého terénu, na kterém byl chrám situován.

Chrámové průčelí, dokončené roku 1710, rozvlňují střídavé konkávní a konvexní formy a jejich dynamický účinek stupňuje trojice velkých štítů, kterým vévodí zvýšená střední část s nadživotní sochou sv. Mikuláše z dílny sochaře Jana Bedřicha Kohla, monogramem IHS a křížem. Samotné průčelí, zdobené znakem největšího mecenáše stavby Františka Liebštejnského z Kolowrat a kamennými sochami západních církevních Otců, je nejčistší ukázkou římského baroka v Praze. Trojice velkých vstupů je doplněna polokruhovými nástupními schodišti. I přes rozdíly v koncepci a slohu oba architekty, otce i syna Dientzenhoferovy, spojoval silně vyvinutý cit pro plasticitu tvarů. Všechny sloupy, hlavice, konsoly, ostění dveří, šambrány oken, ač tvarově rozdílné, jsou geniálně podřízeny jednotné souhře.

V interiéru pak architekt Kilián Ignác Dientzenhofer mohl prokázat své mistrovství s využitím snad všech výrazových prostředků, kterými baroko disponovalo, aby vystupňoval celkový účinek. Přímo typická je až živelná nespoutanost jednotlivých prvků. Vyznění interiéru dotváří hra světla, které provzdušňuje loď, pod kopulí však přechází v šero, jemuž vévodí jas z tamburu kopule. Po svatovítské katedrále je kostel vrcholnou stavbou pražské sakrální architektury.

Umělé mramory na sloupech, pilastrech a římsách byly zhotoveny štukatérem Janem Hennevogelem z Ebenbergu, před pilíři stojí v leštěné běli pojaté sochy světců od Ignáce Františka Platzera z let 1752–1755. Pod kopulí jsou od téhož autora čtyři nadživotní sochy východních církevních učitelů z roku 1769, podobně i měděná zlacená socha sv. Mikuláše z roku 1765 na hlavním oltáři spolu s většinou oltářních plastik. V kopuli je namalována freska od Františka Xavera Palka, od něhož je i vyobrazení Sv. Cecílie nad kruchtou. Plochu kopule pokrývá od téhož malíře obraz otevřeného nebeského prostoru, v němž Kristus a Bůh Otec jsou oslavováni sborem světců (1753–1754). Pod kruchtou lze spatřit výjev Hold andělů Nejsvětější Trojici od Josefa Hagera. Velkolepá nástropní malba s Apoteózou sv. Mikuláše je dílem vídeňského malíře Jana Lukáše Krackera z roku 1761, podobně jako malby v kapli sv. Jana Nepomuckého či oltářní obraz Navštívení Panny Marie (1760) na bočním oltáři v závěrové kapli pod kopulí. Na malířské výzdobě nejstarší kaple sv. Barbory se podíleli Josef Kramolín (nástropní malba Adorace sv. Barbory po polovině 18. stol.), Ludvík Kohl (oltářní plátno z roku 1769) či slavný Karel Škréta s obrazem Ukřižování a dušemi v očistci (před rokem 1646). Toto dílo vysoké kvality bylo zhotoveno již pro dřívější gotický kostel sv. Mikuláše. Řádový jezuitský malíř Ignác Raab je autorem obrazu sv. Jana Nepomuckého a několika dalších s tématikou jezuitských světců v bočních kaplích. Oltářní obraz sv. Archanděla Michaela namaloval Francesco Solimena, význačný neapolský malíř 18. stol.

Kazatelnu z umělého mramoru vyzdobili sochami alegorie Víry, Naděje a Lásky a sousoším Stětí sv. Jana Křtitele Richard a Petr Prachnerové kolem roku 1765. Její elegantní stavba a skvěle vypracovaná výzdoba nemá v Čechách obdoby. Vrcholně barokní polychromovanou sochu Ukřižovaného vytvořil kolem roku 1720 Jan Bedřich Kohl.
Na emporách chrámu je rozvěšen vynikající cyklus deseti obrazů s tématikou Kristova utrpení od Karla Škréty, představující stěžejní dílo závěrečného období jeho tvorby z let 1673–1674. Tento soubor byl pravděpodobně původně umístěn v Profesním domě.

Na levém bočním oltáři pod kopulí je v prosklené skříňce umístěna kopie dřevěné gotické sošky Panny Marie Foyenské (aspriccollské). Milostnou sošku zvanou také Mater gratiarum (Matka milostí) přivezli jezuité z Belgie roku 1629. Ze staršího chrámu byl do nové stavby dále přenesen obraz sv. Anny od neznámého malíře ze 70. let 17. stol. (dnes v kapli sv. Anny) a pozdně gotická cínová křtitelnice z 60. let 15. stol.

Autorem menších i hlavních chrámových varhan byl jezuita Thomas Schwarz, který v Čechách postavil řadu dalších nástrojů. Hlavní varhany byly zhotoveny v letech 1745–1747 a mají přes 4000 píšťal, které dosahují délky až šesti metrů. Na tyto varhany hrával za svého pobytu v Praze jako host manželů Duškových slavný W. A. Mozart.
Chrám sv. Mikuláše je čelným příkladem rozvinuté architektury vrcholného baroka. Každého příchozího ohromí zejména svými rozměry a monumentálně pojatým interiérem. Jako nejvýznamnější a nejcharakterističtější dominanta Malé Strany nemůže spolu s Pražským hradem chybět na žádném pražském panoramatu.

Vladimír Kelnar, 16.3.2012