Nejslavnější barokní chrám Prahy
EN2 Chrám sv. Mikuláše, nejslavnější barokní chrám Prahy, stojí spolu s bývalým jezuitským profesním domem uprostřed Malostranského náměstí. Na jeho místě stál až do roku 1743 gotický farní kostel, vysvěcený pražským biskupem Tobiášem roku 1283, a v sousedství románská rotunda sv. Václava, postavená jako připomínka zázraku, k němuž došlo při posmrtném převozu Václavova těla ze Staré Boleslavi na Pražský hrad, jak se o tom zmiňují středověké legendy. Profesní dům, vystavěný v letech 1672 až 1687 podle plánů Francesca Carattiho, Giovanniho Domenica Orsiho a Francesca Luraga, vytvořil ideální optickou podnož pro vznik budoucího chrámového dvojvěží. Daní bylo zbořených dvanáct domů včetně památné rotundy sv. Václava a staré školy, zrušeny byly rovněž přilehlé hřbitovy. Dnes je v někdejší jezuitské koleji sídlo Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Giovanniho Domenica Orsiho položil základní kámen
Dnešní chrám sv. Mikuláše patří k nejcennějším stavbám baroka na sever od Alp. Na díle, které se realizovalo přibližně sto let, se podílely tři spřízněné generace velkých barokních architektů – otec, syn a zeť: Kryštof Dientzenhofer, Kilián Ignác Dientzenhofer a Anselmo Lurago. Ačkoliv stavba procházela vývojovými proměnami, ve výsledku se podařilo postavit dílo unikátní umělecké ceny. Jak měl chrám původně vypadat, když se jezuité v roce 1673 rozhodli pro jeho stavbu dle počátečních plánů Giovanniho Domenica Orsiho a položili základní kámen, si lze částečně představit dle první kaple vlevo zasvěcené sv. Barboře, která byla postavena jako první, aby se v ní mohly slavit bohoslužby. Jde o relativně uzavřený prostor oválného půdorysu s doznívajícími renesančními prvky.
Změna celkové koncepce
Rozhodující stavební fáze však nastala až po roce 1702, kdy se změnila celková koncepce. Nové plány směřovaly k složité geometrické soustavě vzájemně se prostupujících válců s centrální kopulí nad křížením lodí. Mohutný sálový prostor s bočními kaplemi a složitou zvlněnou klenbou, která je založena na systému protínajících se elipsoidů, vybudoval zřejmě Kryštof Dientzenhofer v letech 1704–1711. Pilíře mezi široce otevřenými arkádami lodi nesoucími obvodové galerie měly ještě více vystupňovat dynamický účinek stavby. V letech 1737–1752, tentokrát již podle plánů jeho syna Kiliána Ignáce Dientzenhofera, se stavělo kněžiště s kopulí, nad kterou byla zřízena charakteristická měděná střecha. Poté byl chrám vysvěcen, ale na jeho výzdobě se pracovalo ještě dalších dvacet let. Po zrušení jezuitského řádu papežem Klimentem XIV. se v roce 1775 stává hlavním farním kostelem Malé Strany.
Socha sv. Mikuláše z dílny sochaře Jana Bedřicha Kohla
Chrámové průčelí, dokončené roku 1710, rozvlňují střídavé konkávní a konvexní formy a jejich dynamický účinek stupňuje trojice velkých štítů, kterým vévodí zvýšená střední část s nadživotní sochou sv. Mikuláše z dílny sochaře Jana Bedřicha Kohla, monogramem IHS a křížem. Samotné průčelí, zdobené znakem největšího mecenáše stavby Františka Liebštejnského z Kolowrat a kamennými sochami západních církevních Otců, je nejčistší ukázkou římského baroka v Praze. Trojice velkých vstupů je doplněna polokruhovými nástupními schodišti. I přes rozdíly v koncepci a slohu oba architekty, otce i syna Dientzenhoferovy, spojoval silně vyvinutý cit pro plasticitu tvarů. Všechny sloupy, hlavice, konsoly, ostění dveří, šambrány oken, ač tvarově rozdílné, jsou geniálně podřízeny jednotné souhře.